Jak psát scénář?

Vřele vás vítám u našeho druhého scenáristického článku tohoto týdne. Dnes se podíváme konkrétně na scénář a jeho formální i obsahové znaky. Pokud jste si ale nečetli předchozí článek, v němž se dozvíte o literární přípravě a fázích před scénářem, určitě na něj mrkněte.

Předtím než se vrhneme k tomu, jak se takový scénář píše, chtěla bych vám představit fáze, které vzniku scénáře předchází.

ÚTRŽKY ZE SCENÁRISTICKÉ TEORIE

Co to vlastně scénář je?

Obvykle, když se takto obecně bavíme o scénáři, myslíme jím scénář literární, který zachycuje příběh zkrátka bez pokynů pro zvukaře a kameru jako u scénáře technického. V literárním scénáři se vypráví příběh, který je vodítkem pro režiséra, aby věděl, jak jej má zachytit. Až v technickém scénáři se obrazy rozdělí na jednotlivé záběry a postupy, jak je štáb bude snímat.

Co obsahuje?

Jednoduše popisuje to, co kamera může zachytit. Nedává jí samozřejmě pokyny jako „kamera snímá detail píšícího pera“, ale můžeme zároveň napsat „hrot pera píše na papír“ a tím už navádíme k detailu, protože třeba z velkého celku by papír ani pero nemuselo jít vidět.

Neměli bychom ani popisovat pocitové věci jako: „je zamilovaný, přemýšlí…“, ale napsat „tváří se zamyšleně“. „Franta si sedl na postel a zjistil, že myslí na Janu“ se také nedá zobrazit v tomto duchu, jak je to napsané. Režisér by si totiž musel domýšlet a tvořit nový děj, aby to nějak ukázal. Musíte se tedy snažit být polopatičtí: „Franta si sedl na postel a zahleděl se na fotku, kde je on s Janou.“ Tahle věta už je věcná a dá se audiovizuálně zachytit.

Z toho tedy plyne, že se nejedná o niterný popis nebo fakt, že nevidíme postavám do hlavy. Prozradím jen, pokud byste trvali na určitých atmosférických nebo metaforických popisech, které nejdou zachytit, dělejte to v případě, jestli jste zároveň režisér a opravdu víte, co tím chcete říct a je vám jasné, jak danou neuchopitelnou věc zachytíte.

Říká se i taková zaběhlá věta: „literární scénář se nečte, ale vidí,“ což souvisí s odepřením bujarého popisu a nastolením popisu strohého. Ale nebojte, ani tato práce neztrácí své kouzlo a čím větší máte slovní zásobu, tím lépe budete nacházet vhodná slova pro to, co chcete vyjádřit.

Jak by měl vypadat?

Uvedu vám zde příklad amerického nebo také hollywoodského zápisu, kde se vše píše pod sebou a za mě osobně se takový scénář lépe čte. Oproti tomuto zápisu je evropský scénář, který popisuje vlevo děj a vpravo dialogy a vše, co se šustne ve zvuku. Kdo ví, jak vypadá technický scénář, podotknu, že tento evropský typ mu je hodně podobný akorát se nezapisuje do tabulky. Pro někoho však čtení tohoto typu může být náročné, protože musí přeskakovat z jednoho rohu do druhého. Záleží tedy na tom, na čem je scenárista a ten, kdo scénář čte odchovám. Častější jistě bude středový (americký) zápis, ale abychom nebrali kredit evropskému, vyzdvihnu, že je u něj ta dualita dobrá pro začínající scenáristy. Lépe si totiž uvědomují, co zapíší do zvuku a co do obrazu.

Hlavním formálním znakem je záhlaví, ve kterém se rozlišuje obraz a jeho číslo, jestli jsme v interiéru nebo exteriéru, kde se nacházíme a jaká je denní doba. Někdo ještě v úvodu předtím, než se ponoří do psaní scénáře, vypisuje hlavní postavy, jak vypadají anebo jak se chovají. Tohle by ale mělo vyplynout ze scénáře, pokud jsme si udělali kvalitní trojrozměrnost, takže tato stránka není nutná. Případně zde můžeme zapsat jiné poznámky typu: když se jedná o český film a my chceme mít vedlejší německé postavy a neumíme dobře německy, napíšeme jejich dialogy česky, ale uvedeme na začátku poznámku, že ve filmu by tyto postavy měly mluvit německy.

Když jsme u postav, tak každá nově příchozí či objevená postava by se měla psát HŮLKOVÝM PÍSMEM. Jakmile se objeví podruhé, potřetí… píšeme ji už malým. Je ale pravda, že některé scénáře obsahují všechny postavy hůlkovým, i když se objeví po několikáté. Není to striktně dané pravidlo, ale věřte, že to určitě tomu, kdo scénář bude číst, pomůže v přehledu mezi postavami a bude mu hned jasné, jaká přichází na scénu poprvé.

Pokud jste lidé, kteří hodně píší, jistě víte, že se lépe a převážně využívá minulý čas. Proto teďka zbystřete a dávejte velký pozor, scénář se píše v čase přítomném. Zní to jako banalita, ale pro mnohé, kdo píšou v minulém čase povídky, to možná bude ze začátku docela peklo. Anebo naopak, až se naučíte psát vše v přítomném čase, budete to muset u povídek rozlišovat, protože automaticky překlenete k přítomnosti.

Má to nesjpíš logické opodstatnění, proč tomu tak je. To, co se na scéně děje je v podstatě „tady a teď“ a právě v ten daný moment se to také zaznamenává. Když si režisér nebo herec přečte „Marie připravuje snídani“ je jasné, že teď budeme točit, jak ji připravuje a děje se to. Nejedná se o minulost, kde se to stalo, nad čím by člověk zbytečně moc uvažoval a hned by se ztratil v tom, co se kdy a kde událo, než když se to děje právě teď.

Jak napsat dobrý scénář?

Záludná otázka, podle které se taktéž jmenuje kniha Syda Fielda. Trochu jsem si ní taktéž naběhla, protože na to já (a věřím, že ani spousta dalších) neznám jasnou odpověď. I kdyby na to měly být statistiky, jedná se o něco, na čem se musí shodnout lidé a každému se líbí něco jiného, takže se nikdy stoprocentně neshodnou, že je něco dobré.

Nechci vám však brát naději, že se nedá napsat dobrý scénář. Rozhodně to lze, ale nabídnout vám na to můžu jen pár prostých vět, které jste možná už někde slyšeli, ale nechám vám je zde, kdybyste se k nim někdy chtěli vrátit.

Buďte kreativní, kreativita nemá hranice. Můžete si ji trénovat různými psacími cvičeními nebo jinými aktivitami jako malováním, focením, díky čemuž si v hlavě vykreslíte obraz, který poté můžete popisovat. Pište nejlépe každý den (nebo alespoň párkrát do týdne), ale nebojte, není to tak nemožné, protože nezáleží na tom, co píšete, ale hlavně, že píšete a pravidelně. Můžete si psát deník, své pocity, krátké básničky, nápady, občas nějakou etudu či zachytíte nějakou situaci, která vás zaujala.

Pokud tedy budete nějak navyklí psát, tvořit a budete chtít udělat scénář, je podstatné, aby měl jednu hlavní myšlenku, od které se bude odvíjet klidně více dalších linek. Jen ať se to drží jednoho pevného bodu, aby nebyl příběh roztříštěný.

Tip: Čím kratší bude film, tím kratší myšlenka se do něj vejde.

Pokud v ději postavy to, co píšete neposouvá nebo to není nijak podstatné, není třeba to tam psát. A jestli si nevíme rady s tím, jak dál pokračovat, je určitě vhodné mít vedle sebe dramaturga, který nám popíše nedostatky ve scénáři a jakým směrem se máme dál ubírat.

Dále pozor na konce! Je podstatné, aby příběh skončil a ne přestal. Vaše postavy by měly vyřešit vše, co se nakouslo a je v běhu.

Poslední kapitola je jen řada tipů, které byste mohli na vaší psací cestě postrádat. Já vám ale přeji, abyste si našli váš osobitý příběh, který budete chtít zpracovat a doufám, že vám alespoň jedna rada byla k užitku. A jestli máte nějaký krátký scénář, který byste chtěli realizovat nebo máte nápad, ale nevíte, jak ho posunout dál, neváhejte se ozvat naší produkci!