Střihová postprodukce

Vzniklo tady několik různých článků na preprodukci od průzkumu realizace přes jeho přípravu až po natáčení, ale ještě jsme se nevrhnuli na jednu z finálních částí, kterou je postprodukce. Máme vše připraveno, materiál je natočen a může zamířit do střižny! Po střihu putuje snímek samozřejmě do zvukárny, na barevné korekce, popřípadě i na trikařinu, ale dnes se zaměříme letem světem na střihovou postprodukci, tak vyrazte s námi.

Střihač

Než se vrhneme na technický aspekt této práce, který se dá vesměs jednoduše popsat, pokusím se dostat i k umělecké tváři této profese. O střihači můžeme mluvit jako prvním divákovi, nepolíbeném natáčením a patáliemi kolem něj. Kromě toho, že by měl příběh dopředu znát a zároveň mít pročtený technický scénář, dodává příběhu nový rozměr a také hodně napomáhá jeho interpretaci i odvyprávění. Jde o to, že scénář sice napsaný nějak je, poté ho však tvůrci roztříští na jednotlivé záběry, které se ve skutečnosti nemusí vůbec točit lineárně a střihač k tomuto materiálu (nejlépe protříděnému jeho asistentem) dojde a stojí před výzvou snímek poskládat dohromady. Je tedy čistě na něm, jaké možnosti režisérovi nabídne. Zároveň je také velkou oporou a záchranou, když se něco pokazí při natáčení a snaží se v rámci svých možností film co nejlépe „zachránit“. Má tedy poměrně velký úděl na svých bedrech.

Třízení záběrů

Poposuneme se dále a nyní si představte, že sedíte ve střižně. Přijdou vám materiály, nejlépe od DIT experta na disku (je to skutečně obvykle hodně dat) a vy jakožto střihač anebo jeho asistent je protřiďujete. Jak ale víte, které použít a jaké jetí je správné? Přesně k tomu vám napomáhá klapka a její klapkolist! Kromě toho, že klape na začátku každého záběru (ve výjimečných případech až na konci) a říká číslo záběru, obrazu a po kolikáté se jede, zapisuje si do tabulky právě tyto údaje a k nim poznámky. Je zde i kolonka pro režiséra, kameramana a zvukaře, od kterých si vyposlechne nebo vypozoruje, jestli byl záběr dobrý, špatný nebo skvělý. Takže i když se to zvukařovi zrovna povede, ale kamera a režie řekne „ne“, záběr se nemůže použít. Někdy přímo režisér zavelí „máme!“ když je nadmíru spokojen a může se jít na další záběr.

Typy střihů

Nepoužitelné záběry se tedy smažou, dobré vyberou a podle příběhu se lineárně seřadí za sebou. Než však začneme opravdu stříhat musíme také vzít zvuková data (která si zvukař nahrával zvlášť) a synchronizujeme je s obrazem. Poté už by měl střihač (ne asistent) dělat výběrku. Obvykle se jedná o práci s režisérem, s nímž si střihač vybírá, jaké záběry použije, aby mohl nastat hrubý střih. Sestavíme záběry právě podle technického scénáře a zjistíme, zdali nám fungují dle střihové dramaturgie anebo je třeba něco pozměnit, aby byl příběh funkční, jak si přejeme. Pokud nám příběh sedí, po „hrubáči“ následuje čistý střih, kde se už řeší jednotlivé detaily. Jedná se o uměleckou část, kdy střihač může stříhat do rytmu, využívá nějakých motivů a volí si kreativnější cesty k výslednému dílu.

Jde se do finále…

Pokud vše dopadne a jsme se střihem spokojení, uděláme si „servisku“, tedy servisní střih, kde jsou jen nastíněné zvukové motivy a nevymíchané zvukové stopy. Slouží to jen pro schválení střihu producentem, režisérem, kameramanem a mistrem zvuku, než dílo poputuje dál.

Před zasláním na barevné korekce si kameraman volí preset, barevný mód, ve kterém chce zabarvit jednotlivé pasáže. Takový filtr si může nastavit i na kameře při natáčení, aby měl hrubou představu o barevnosti. Říká se tomu LUTka, neboli Lookup Table, což je nezapečetěná vrstva „nad obrazem“, dávající snímku náladu, nějaký dojem. Jinak řečeno: nese informace o barevných, jasových i kontrastních hodnotách. Je to v podstatě filtr, podle něhož by se měl zhruba řídit člověk v barevných korekcích.

Každý záběr totiž potřebuje dílčí obarvení, a to LUTka neumožňuje. Proto je to pouze „barevný“ náhled. Toto také dobře slouží i zvukaři pro jeho motivy, aby věděl, jakou atmosféru bude mít obraz a mohl se tomu přizpůsobit.

A zas a znovu, jestliže vše funguje tak, jak má, můžeme udělat lock-cut (s tímto střihem už nikdo hýbat nebude) a posílá se na zvuk i barevné korekce. Pro zvuk se ještě zasílá export OMF souboru kvůli zvukovému masteringu a ještě se do obrazu vloží timecode, který slouží hlavně pro zvukaře ke komunikaci s dalšími složkami. Aby všichni věděli, o jakém framu se bavíme.

To by tedy mohlo být ze světa střihové postprodukce vše. Příště se podíváme na pokračování putování snímku v tomto postprodukčním procesu až po jeho finální mastering.