Jak (přesně) definovat filmový žánr? Lze to vůbec?

Nejspíš většina z nás má nějaký oblíbený žánr či typ filmů, které vyhledává. Někdo se naopak žánrům vymezuje a hledá neotřelé filmy. Pojďme si tedy popsat, co vše žánr zaštiťuje a co pro tvůrce i diváky znamená.

Co je to žánr?

Teoretici se snaží žánr definovat od 50. let 20 století. K tomu se užívá taxonomického přístupu, tedy systému, který funguje na shledání podobných znaků v předmětech, jež poté označíme do nějaké shodné skupiny. Díky tomu se tedy v rozdílných filmech zorientujeme my i diváci. Filmy jsou však obvykle komplikované na to, aby šly definovat jedním zařazením do žánru.

Ve zkratce se však jedná o firmu, díky které podle nepsané dohody mezi tvůrcem a divákem divák ví, co od filmu očekávat. Předpokládá totiž scény, mizanscény, aneb to, co se odehraje na pozadí, prostředí, kostýmy, náladu, atmosféru… Žánr poznáme také podle obsahu děje v příběhu.

Žánrové konvence

Abychom žánry mezi sebou rozlišily, existuje něco, jako žánrová konvence. Ta se však lépe rozliší v literatuře nebo hudbě (např. pop snadno rozlišíme od punku a červenou knihovnu si s finským podivnem určitě nespleteme). U filmu to tak jednoduché není, hlavně se totiž v průběhu let mění a vyvíjí.

Konvence ve filmu předurčují, co se v něm objeví. Určují nám tedy žánr. Pro příklad v romantickém snímku to bude příslib lásky, milenecký pár, možná neopětované city, ale obvykle naplnění romantického vztahu. Na druhou stranu u akčního filmu jsou konvencí zbraně, honičky, hrdina zachránce. U dobrodružného filmu je časným prvkem výprava a hledání, také se však i zde mohou objevit akční prvky a občas je háček v tom, abychom tyto dva žánry rozlišili. Další rozdíly můžeme najít i v detektivce, kde se pátrá po pachateli a naopak v kriminálce zase vidíme pohledy kriminálníka, či rovnou známe jeho identitu.

Co když se žánry v jednom filmu mixují?

Se vznikem filmu se žánry pojmenovávaly postupně. U evropských filmů obvykle velmi dobře poznáte autora pro jeho silný osobitý přístup. V Americe funguje „Hollywoodská šablona“, a tak nerozlišíme film jednotlivých tvůrců, s výjimkou tedy nezávislých jako např. Woody Allan nebo Tarantino. Ale abychom Hollywoodu nekřivdili, američtí tvůrci jsou lépe znalí v tvoření žánrových filmů než většina Evropanů, ačkoli se najdou i výjimky. Dokonce ale v dnešní době Jižní Korea pracuje skvěle s žánry a překonává tak Hollywood.

Pravdou je, že korejští tvůrci umí kromě klasických žánrů, žánry inovovat. Kupříkladu ve filmu Oldboy režiséra Park Chan-wooka se poprvé objevil časový limit, pod kterým hrdina musel splnit svůj úkol. Když takto budeme konvence a žánry míchat, získáme hybridní žánr a vzniknou tak filmy jako například dobrodružně akční. Mluvíme o nich jako o „cross“ žánrech, kde se ustálené konvence mnoha žánrů kříží. Dokonce existují i subžánry, které můžeme nazvat jako skupinu filmů s jedním motivem. Například žánr je western a subžánr je italský „spaghetti western“ nebo originální film Kill Bill od Tarantina se dělí na kapitoly a můžeme říci, že každá z nich je svým subžánrem.

„S žánrem vzniká zaběhlý stereotyp.“

Co je dobré vědět pro tvůrce a diváky?

Pokud vidíme, že nějaké konvence fungují, můžeme je použít a máme míň starostí s vymýšlením něčeho nového. Dokud se to lidem bude líbit, můžeme to používat. Navíc, jestli se velmi dobře orientujeme v konvencích, film bude vždy fungovat, což je však rada pro průměrné režiséry. Učebnicový příklad je film „The Flight“ od Roberta Zemeckise. Skutečností ale je, že s použitím znalostí v konvencích udělá výborný režisér dobrý film, tedy posune jej dál.

Nevýhoda filmu s opakovanými žánrovými motivy je, že divák ví, co od filmu očekávat, přesně bude vědět, co se kde stane, začne ho příběh nudit a nikdo se nebude chtít na takové snímky dívat. Proto bychom se měli všichni aspoň trochu v žánrech orientovat a rozhodovat se podle toho jaké filmy budeme chtít zhlédnout a vytvářet.

Řešení, jak pracovat s žánrem a neopakovat se?

Jde to stěží, žánr nám už stereotyp předurčuje. Východiskem bude především osobitý přístup k dílu a přidání něčeho jiného do klasického žánru, například prvek z jiného žánru či nějaké naše osobní přesvědčení, tedy třeba osobitý pohled na různé skutečnosti.