Co je to dokument?
Už od samého vzniku dokumentu je těžké přesně určit, co to dokument vlastně je. Můžeme říct, že se jedná o zachycování člověka, věci či reálné události. Dokument se na rozdíl od filmu nesnaží vytvořit novou realitu, a hlavně zaznamenává věci bez vyššího zásahu. Jenomže už tím, že někam dojde i sebeméně lidí, kteří natáčí skutečnou výpověď člověka, dost ovlivní jeho chování a mluvení před kamerou. U natáčení se sice držíme bodů, které chceme zaznamenat, ale i když dokument nemá scénář, jeho kontext je hodně zasažen právě střihem.
Jak vznikl dokument?
Vesměs za první dokumentaristy se mohou považovat bratři Lumiérové, kteří vysílali své kameramany do světa, aby natáčeli běžné záležitosti. Film však brali jako krátkodobé pobavení pro lidi, které nemá budoucnost. Podobně se pak ve Spojených státech pouštěly v nickelodeonech záznamy čehokoliv – říkalo se tomuto přístroji takto proto, že do něj člověk musel hodit niklák, aby něco viděl. Dále čekala film jako takový narativní integrace přibližně v desátých letech minulého století a vyvíjela se tak filmová řeč. Avšak za první skutečný dokument se považuje film Nanuk – člověk primitivní Roberta Flahertyho. Jenomže tento film byl natočen dvakrát, protože mu poprvé shořel. Jakmile ale točil několik let po prvním snímku podruhé, Inuité nežili stejný život jako předtím, tedy ne tolik prehistoricky. Tudíž je musel nabádat k tomu, aby přehráli to, co natočil předtím (např. bydlení v iglú). Nakonec bychom mohli pokračovat ruskou montážní školou, která nastolila nové možné dokumentární principy či přes Leni Riefenstahlovou, která poprvé použila kameru na lanovce.
Typy dokumentů
Publicistický
- – chybí autorský vstup
- – vyvážený (nestranný)
- – nepředá emoce
Autorský dokument
- – předává dokumentaristovo vidění světa
- – šíří tvrzení, předkládá perspektivu a vyvolává pocity
- – reprezentuje tvůrcův pohled na danou věc
- – specifickým stylem vyjádřena informativní logika
Žánry na hranici dokumentu
V rámci dokumentu můžeme rozlišit několik žánrů, s nimiž jste se pravděpodobně někde setkali. Spousta z nich se užívá pro lidi, aby je pobavila, ale v některých případech mají i vzdělávací charakter.
Dokusoap je nonfikce s prvky fikce, má seriální rámec a v každé epizodě najdeme něco nového. Je zde obvykle vývoj v myšlení postav a pracuje se zde se zábavným rámcem, čímž se blíží k operasoap. Jedná se však o narafičenou realitu, do které jsou schválně vybrané typy lidí, aby se dalo, co sledovat.
Naopak reality show má stejný, tedy repetitivní rámec. Díly jsou si podobné, odehrává se to často i v jednom prostředí, pouze účinkující se mění. Za reality show můžeme považovat dobře známé Prostřeno!.
Docudrama nám zpracovává dramatické události, které se staly, ale nemůžeme je znovu zaznamenat. Skutečnost se totiž mohla odehrát před tisíci lety, jako třeba u historických snímků.
Filmového rázu je mocumentary, což je čistě fiktivní dokument, který se tváří jako dokument (např. Rok ďábla Petra Zelenky). Jedná se o nepravdivé informace a zkreslení minulosti často s komickým rázem využívající dokumentárních principů.
Rekonstrukce nám v dokumentu za pomoci grafiky či animace vytvoří událost, která se odehrála. Například máme reálné výpovědi lidí letecké katastrofy, ale jedině za pomoci rekonstrukce ukážeme pád letadla.
Modus dokumentárního filmu
Pro tvůrce je důležité, aby se zamyslel nad tím, v jakém módu jeho dokument půjde. Díky této znalosti si pak usnadní práci s vymýšlením postupu, jak chce příběh odvyprávět. Není k tomu úplně jasné, stanovené pravidlo, tudíž módy může mezi sebou míchat, pokud by tedy chtěl docílit něčeho originálního. Některé standartní dokumenty si však vyžadují, aby šly v daném módu a nemátly diváka (kupříkladu něco historického, politická kauza atd…).
V Observačním nezasahuje do dokumentu autor, ale autenticky a čistě zaznamenává událost. Samozřejmě jedná se v rámci možností o dojem, neboť nikdy nevíme, co se událo před zapnutím kamery a po jejím vypnutí.
U participačního dílo můžeme směřovat, kam chceme. Spolupracujeme s respondenty a můžeme se dostat přímo do konfrontací.
Atypický dokument může být poetického módu, u něhož se výrazně pracuje s obrazovou i hudební stylizací. Tvoří se zde s formou a metaforami.
Jako u participačního, v performativním také vystupuje tvůrce, ale vede celý dokument sám a vypadá to jako jeho show (např. dokumenty Michaela Moora).
Výkladový mód se dá považovat za typ, který nás obvykle nebaví, jelikož principiálně sděluje spoustu informací i faktů a snaží se poučit o dané skutečnosti.
Složitý je ale reflexivní mód, který hledá a boří hranice toho, co ještě je a není dokument. Ruší typické dokumentární postupy anebo je dává do kontrastu. Vyvolává v nás otázku toho, co je ještě dokument? Kupříkladu Klusákův dokument 13 minut reflektuje autonehody.
Dnes jsme se tedy obalili do dokumentární teorie a v dohledné budoucnosti si zase přečtete něco, co se týká tvoření a natáčení dokumentu. Nezapomeňte tedy sledovat náš blog či kromě čtení se můžete zaposlouchat do podcastu Autentická výzva!
