Filmová řeč, aneb jak vyprávět obrazem i zvukem
Už jste se někdy setkali s pojmem filmová řeč anebo filmové výrazové prostředky? Pokud nikoli, nedělejte si starosti. Pokusím se vám přiblížit, co tato řeč znamená a proč je podstatné, aby si ji tvůrce osvojil a chápal její principy. Není to totiž vždy jen tak, že si člověk představí scénu a podle ní točí. U dobrých snímků jsou sekvence dobře promyšlené a každý záběr by měl mít svůj význam a především účel.
Audio a vizualita v jednom
Principiálně jde o komunikaci mezi divákem a tvůrcem pomocí záběrů i střihů vyprávějícími nějaký příběh. Představte si zkrátka, že máte text, scénář, podle něhož chcete natáčet. Tento scénář vám vymezuje jasné hranice toho, co budete točit a o čem vlastně příběh pojednává. Vy si ho samozřejmě jako režisér můžete (s respektem k dílu) upravit a pracovat v jeho intencích. Scénář vám však neříká postavení kamery a záběry, nic takového, od toho je scénář technický. Podle toho, jakou máte vizi, jak chcete, aby snímek působil se rozhodnete, jakým způsobem budete jednotlivé scény snímat, kolik jich bude a co se rozhodnete divákovi skrýt a ukázat. Zdali mu tedy scénu zobrazíte v širších záběrech, detailních nebo to bude jednozáběrovka z ruky. Tvůrce by měl uvažovat nad jednotlivými detaily, jak chce, aby obraz předal emoce, jaký by měli diváci zaujmout postoj a co jim daná scéna prozradí.
Kromě obrazů nám zde velkou roli bude hrát také zvuk, jelikož se jedná o audiovizuální dílo. Pusťte si třeba hororovou scénku a vypněte u toho zvuk. Nejspíš na vás pouhý obraz nebude působit tak děsivě a tolik se nepolekáte, jako se zapnutým zvukem. Zvuková dramaturgie je podstatná v tom, že si musíte promyslet jaké ruchy mají na diváka působit a co jim tím prozradíte. Pro příklad, máte scénu v kanceláři a chcete ukázat, že se vyskytuje v budově, která sídlí ve velkoměstě. Nemusíte město ukazovat, pokud to není třeba a stačí vám jen různé hluky ulice, které dají podprahově divákovy vjem o tom, kde se nacházíme. Zvuk je tedy velkým kreativním prostorem, kde si můžete vyhrát, neboť i Spielberg tvrdí, že zvuk tvoří 70 % filmu.
Zajímavost: Prvním filmem, kde se střídají různé velikosti záběrů je od Edwina Portera Velká vlaková loupež (1903).
Postavy a jejich záběry
Zamýšlíme se i nad otázkou čí je to scéna a čí hledisko? Komu scéna patří je tou postavou, o které celá sekvence je. Dozvídáme se bližší informace o dané osobě, vidíme ji třeba v nějaké situaci a na druhé straně může být někdo, kdo ji pozoruje. Pozorovatel je ten, komu patří hledisko. Může to být třeba postava, která o někom vypráví a není to její scéna, ale někoho, o kom nám třeba povídá, jak danou osobu vnímá atd. Ve filmu Amadeus Miloše Formana je scéna, kdy Salieri potká Mozarta. Scéna patří Mozartovi, ale hledisko zase Salierimu. Je takovým zástupcem diváků. Tato scéna je poměrně dobře udělaná i v tom, že vidíme génia jak se chová bez masky ve svém osobním životě, ačkoli je na společenské události a v podstatě i Salierův údiv nad tím, jak někdo takový může být tak velkým skladatelem.
Možná je vám nyní jasnější, proč existuje něco jako „čí je to scéna“, ale třeba vás i napadne, že ne vždy se ve filmu najdete s „něčím hlediskem“. Často se to opomíjí anebo nemáme postavu, které bychom hledisko přiřadili. Je to v pořádku, nemusí to takhle být vždy, stačí jen, aby kamera byla ukotvená a nikdo se v příběhu neztrácel.
Někdy se podaří, že nevíme, čí scéna se právě odehrává, což může občas i uškodit a být pro diváka matoucí a stává se to větším problémem než pátrání po hledisku. Nikde samozřejmě není zákonem stanovené, aby se toto pravidlo dodržovalo, ale jedná se o jeden z principů, jímž se nám třeba o něco snadněji bude tvořit obrazové vyprávění a také bude vyprávění pro diváka mnohem přátelštější.
Pohyb a jeho snímání
Postavy se nám v mnohých záběrech pohybují. Často je to zleva doprava, tedy směrem, jak v naší kultuře čteme. Pochopíme to tak, že postava někam vchází nebo že jde směrem dopředu. Jakmile chceme ukázat, že se postava vrací, snadnější pro pochopení bude, když půjde zprava doleva. Zároveň je okénko záběru běžně rozděleno na třetiny. Je na naší potřebě, zdali si osobu postavíme doleva, doprava či na střed. Vždy to však může symbolizovat jiný význam. To samé platí i proto, když budeme kompozici dekomponovat, což znamená, že budeme v nějaké nepřirozené poloze. Nebudeme snímat postavu z úrovně očí, ale třeba z nadhledu či podhledu. Může to znamenat, že chceme ukázat, že je postava dominantní anebo naopak. Používají se také rakurzy do stran, jakmile chceme znázornit, že je něco špatně třeba se situací nebo postavou. Těchto dekompozic docílíme nakloněním kamery přes vodorovnou rovinu.
Od těchto základů se příště odrazíme a popíšeme si obrazové vyjádření. Do té doby si můžeme poslechnout náš podcast Autentická výzva a sledovat vše aktuální na Instagramu a další sociálních sítích!