Zvuk ve filmu
Párkrát jsme si už na našem blogu zmínili, že zvuk je ohromnou, a hlavně kreativní součástí filmu. Bez zvuku či se špatně použitou hudbou by film neměl takové vyznění, jaké bychom si přáli. Ostatně zkuste si pustit horror jen s obrazem, a i když budete mít pocit nějakého neklidu, nepocítíte stejný prožitek, jako byste současně snímek poslouchali. Koukněme se proto na magii zvukové skladby.
Trocha fyziky…
Pro ty, které to malinko zajímá, jednoduše zabředneme do fyziky. Zvuk je z fyzikálního hlediska mechanické vlnění hmotných částic, které se šíří v prostředí. Z fyziologického hlediska je zvuk každý akustický podnět vyvolávající sluchový vjem. Lidské ucho dokáže zpracovat frekvence 20 Hz – 20 kHz. Frekvence nižší, než slyšitelné spektrum je infrazvuk, naopak zvuky nad slyšitelný rozsah nazýváme ultrazvuk.
Zvuková dramaturgie
Abychom se naladili na režiséra a jeho vizi, potřebujeme s filmem souznít zvuky, které budeme chtít použít. Toto uskupení zvuků zaštiťuje název zvuková dramaturgie. Pod ní si představme pořádek i kompoziční logiku všech auditivních složek a jejich funkční závislost k obrazu. Znamená to vesměs, že se zvuk podrobuje obrazu; jednoduše, když vidíme, že postava někam jde a má podpatky, chceme, aby to tak i znělo. Zároveň nám však tato složka dokreslí i to, co nevidíme, ale chceme, aby si to divák myslel. Vyvoláme v něm třeba nějakou emoci či jen chceme, aby věděl, že se postava nachází v hlubokém lese, který pořádně ani neukážeme a v realitě jsme jen někde na kraji, kde je pár stromů, ale za pomoci patřičných ruchů vyvoláme tento dojem. Obsahově tím dílo dotváříme.
Co to jsou ruchy?
Neexistuje jejich přesná definice, ale jsou to například různé zvuky přírody, strojů i činností člověka. Měli by v díle fungovat tak, aby diváka nevyrušili a nevšiml si jich, měl by je tedy vnímat podprahově.Kdybychom to vztáhli ke zvukové dramaturgii, jedná se o vše, co není mluvené slovo.
Když se často bavíme o různých pocitech a dojmech, které na diváka dílo vyvolá, tvoříme v jeho rámci i zvukovou atmosféru, a právě soubor ruchů pro účel zvukového pozadí je tou atmosférou.
V teorii si můžeme ruchy dokonce rozdělit na způsob jakým vznikly, jaký mají vztah k obrazu nebo jakou technologií jsme je vytvořili. Buď nám tedy vznikly přímo na place – přirozené zvuky, nebo jsou umělé, mechanicky imitované. K záběru jsou buď skutečné, vztahující se k nějakému určitému zvuku, a naopak na stylizované, které nám realitu upravují. Technologii se zvolíme podle potřeby či podle naších možností. Buď jedeme na kontaktní zvuk, který je snímán současně s obrazem, asynchronní, který se nahrává samostatně, nebo postsychronní nahraný speciálně v ruchařském studiu. Pokud je to nutné, využijeme zvuk archivní například ze zvukové banky nebo naše dřívější nahrávky.
Mluvené slovo
Jednoduše se jedná o vše řečené. Každý herec, který promluví má jinou melodiku hlasu, dává na jiná písmenka důraz, má své tempo, intenzitu i hlasové zabarvení. Toto jsou však prvky, se kterými se potýká režisér a samotný herec, jenž ví, jak se svým hlasem pracovat. Zvukař může jen upozornit na to, aby si dal pozor třeba na sykavky.
Mluvené slovo může být buďto reálné, nebo imitované. U reálného slova se jedná o dialog, rozhovor součástí dramatické situace. Dramaturgicky jím postavy vyjadřují názory, citový vztah a předávají nám informace. Monolog nebo vnitřní monolog je rozprava samotného člověka se sebou, nebo i s kýmkoliv dalším, ale nečekáme, že nám někdo odpoví nazpátek. Dále zde můžeme zahrnout filmový komentář buďto subjektivní, do kterého komentátor dává emoce (u sportovních zápasů), nebo objektivní, který se často objevuje u dokumentu, kde komentátor čte „cizí“ text, nejsou zde žádné jeho názory či myšlenky. Nakonec imitované mluvené slovo je stylizovaný mluvený prvek. Nemá jasné věty, jedná se pouze o náznak řeči, působí smyšleně a využívá emoce. Toto slovo je zřejmé u animovaného filmu Oggy a škodíci.
Snad se vám dnešní vhled do zvukově filmového světa líbil a kdyby vás zajímala i jiná témata, můžete si přečíst další články z našeho blogu. Budeme rádi!