Časoprostor ve filmu, aneb kam a jak se pohybovat?
Paradoxně se nám bude jednat o filozofickou otázku, jelikož si musíme definovat, co to čas a prostor je, abychom to chápali stejně. Ale nechci vás tady zahalit do komplikovaných teorií, kterým stejně sama nerozumím. Tento článek si tedy rozdělíme na tyto dvě kategorie a jednoduše si popíšeme, co to pro náš filmový svět znamená.
Čas
Čas je jednoduše fyzikální jednotka, která určuje dobu trvání. Kdybychom se zeptali, kde se vzal, můžeme povědět, že je to konstrukt, který jsme si vymysleli už někdy hodně dávno, abychom dali našim životům řád. Jsme schopni jej dělit na minulost, přítomnost a budoucnost. Filozoficky můžeme říci, že každá uplynulá sekunda v přítomnosti se stává hned vzápětí minulostí…
Kategorie časů
Můžeme si i časy rozdělit. Máme čas reálný, objektivní, tedy tak jak čas plyne tady a teď – vidíme ho na hodinách. Ve vztahu k filmu je reálný čassamotná stopáž filmu, konkrétněji doba, za kterou my v našem čase zhlédneme film. Poté máme čas subjektivní, v uvozovkách čas každého z nás. Einstein na to měl teorii:
„Když sedíte hodinu s hezkou dívkou zdá se to jako minuta. Když položíte na minutu ruku na horká kamna zdá se to jako hodina. To je relativita.“ — Albert Einstein
To je tedy shrnutí definice našeho subjektivního času. Hodina ve škole se nám táhne a trvá věky, ale hodina někde s přáteli uběhne ani nevíme jak…
V poslední řadě máme čas, který bude zajímat tvůrce, a to je čas filmový. Obvykle to znamená, že ve filmu je reálný čas zkrácený, během několika minut vidíme celé dětství hrdiny nebo postavy jsou na obědě jen dvě minuty, i když ve skutečnosti by mohli být třeba půl hodiny. Ale může to být klidně naopak, že film má dvě hodiny, ale postavy v něm prožívají dvacet minut svého života (Lola běží o život – 1998) nebo stejná doba stopáže je i pro postavy totožná v jejich čase, který ve snímku prožívají (Cleo od pěti do sedmi – 1962). Zároveň, aby se čas dobře zkracoval, pracujeme s elipsami, tedy výpustkami děje, který není potřebný. Třeba hrdinové jdou na místo činu a my nepotřebujeme vidět cestu, jak tam jdou, stačí nám, až je uvidíme přímo na místě.
Čas a vyprávění
Jako tvůrce se kromě doby trvání scén a celkového filmu ještě zamýšlíme nad stylem vyprávění. Jestli půjde příběh lineárně nebo třeba paralelně. Vezměme to tedy od konvenční struktury, a tedy té lineární. Příběh nám plyne od začátku do konce, nikam se v ději neskáče (pokud nemáme flashbacky nebo flashforwardy – pohled do minulosti nebo budoucnosti, které však trvají krátkou chvíli). Chorologicky se nám tedy řadí začátek akce, na to reakce a další příčiny. U paralelní narace je práce s více dějovými liniemi, prolíná se nám třeba více příběhů, místa ve stejný čas. Zde může patřit třeba „film dvojí cesty“, kdy hrdinové hledají cestu k sobě, nebo od sebe (Hledá se Nemo – 2003). Můžete vyprávět i retrospektivně, kdy hlavní dějová linie bude třeba budoucnost nebo minulost a do toho se nám prolíná přítomnost hrdiny. Je však podstatné si určit pravidla a systém, ve kterém se bude orientovat nejen tvůrce, ale hlavně divák.
Filmový Prostor
Tohle je také poměrně zajímavé téma, protože natáčíme 3D prostor, který však budeme promítat na plátně, což z toho dělá 2D prostor. Nabízíme divákovi pouze fragmenty prostoru a je podstatné, abychom si dobře rozmysleli, jak scénu rozzáběrujeme, aby se v místnosti, prostředí či mizanscéně dobře orientoval. Divák si podle toho domýšlí a uvažuje nad vlastními zkušenostmi (zkrátka jsme v bytě a předpokládáme, že tam někde bude koupelna atd., i když ji před kamerou neukážeme).
Celkově prostor ve filmu může být manipulován. Jako diváci se domníváme, že jsou postavy na jednom místě, v jednom bytě. Tvůrci však oba pokoje natočili jinde, jeden na jedné straně města a další v jiné vesnici (důvody mohou být různé, lepší prostředí, více prostoru pro štáb…). Dokážou nám však dobrým zobrazováním prostoru vložit do hlavy domněnku, že jsme v jednom prostředí. K tomu však musíme dodržet hereckou akci, předsnímací jednoty – kostýmy postav, rekvizity a další spojující prvky.
Prostor a záběry
Postavy nám vchází a vychází ze záběrů. Divák právě na základě vlastní zkušenosti ze svého reálného prostoru ví, že když postava vyjde ze dveří tak nezmizí, ale někam zašla, i když nám to tvůrce neukáže. V rámci jednoho prostoru (např. dům postavy) je vhodné dodržet kontinuitu pohybu. Vychází zleva doprava z pokoje, ale také nám vejde zleva doprava do místnosti v dalším záběru – to je kontinuita. Když postava poté vchází někam úplně jinam (nový obraz), směr pohybu se nemusí dodržet, ale je to lepší k ohledu na diváka.
Je tedy skutečně podstatné si před vyprávěním promyslet čas a prostor, počínaje u literárního scénáře až po řešení opravdových záběrů a pohybu herců. Lépe se nám bude točit a nebudeme příliš zmatení v tom, kam kameru postavit a kde umístit herce. Samozřejmě pokud hledáte produkci na natočení krátkého spotu či reklamy, nemusíte se těmito záležitostmi zabývat a můžete nechat celé dílo na nás, takže nás neváhejte kontaktovat.
Nenechte si ujít také článek o kamerovém záběrování, kde se dozvíte jaké typy záběrů se používají či pohyb a postavení kamery:
